Bezdýmný prach a samočinné zbraně
Ačkoliv různé pokusy o vytvoření funkceschopné samonabíjecí zbraně jsou známy již z 19. století, mohly se tyto zbraně výrazněji rozvinout až po zavedení výmetných směsí na bázi nitrocelulózy a nitroglycerinu. Agresivní a korozivní usazeniny spalin totiž v té době příliš rychle a silně znečisťovaly nejen zbraně, ale hlavně samonabíjecí mechanismy, jejichž činnost vyžaduje velmi malé tolerance, čímž se zbraně po několika výstřelech stávaly neschopné boje. Střelnou bavlnu a nitroglycerin objevili koncem první poloviny 19. století. Pruský vědec Schultze získal roku 1860 slabě dýmící náhradu černého prachu tak, že nitroval dřevný granulát. Ale až Nobelova stabilní sloučenina nitroglycerinu umožnila v dalších letech bezpečně připravit pro krátké ruční palné zbraně bezdýmný střelný prach. V roce 1886 začali Francouzi používat pro své Lebelovy zbraně Weillův bezdýmný prach. V roce 1889 se podařilo zdokonalit i britský patent na bezdýmný prach typu Kordit.
< Zpět na slovníkPoštovné zdarma při objednávce nad 3.000,-
Texty použité na tomto serveru jsou chráněny autorským zákonem. Jejich další šíření je bez souhlasu autora zakázané.