Středověké čepele
Do poloviny 14. století byl meč zbraní sečnou. Když si dnes přečteme tuto větu, sotva si plně uvědomíme, co taková sečná čepel, poměrně široká a krátká s tupým hrotem, dokázala. Víme, že uměla stínat odsouzence, takže nás nepřekvapí středověké zprávy o popravách na Petříně ve 13. století. Tak zahynul třeba jeden z pražských soudců, Ctibor, popravený roku 1250 za to, že podporoval vzpouru mladého knížete Přemysla, budoucího Přemysla Otakara II., proti jeho otci, králi Václavu I. Kronikáři pochopitelně účinnost meče podrobně nepopisují, protože v jejich době nebyla ničím zajímavým. Přece však se z jejich líčení leccos dovídáme.
Románský meč - Sigvinais, 11.stol.
Tak se v Kronice vídeňské i klosterneuburské zachovala zpráva o skandálu, který roku 1272 pobouřil český i uherský dvůr. Historie začala v Prešpurku, dnešní Bratislavě. Prešpurský hrad, rozsáhlou a významnou pevnost, přechodné sídlo uherských králů, spravoval jako purkrabí uherský magnát Henricus, pocházející z mocné rodiny hrabat z Kiseku. Za vlády krále Štěpána V. mu náhle u dvora vyvstal nepřítel, dvořan Egidius, králův milec, kterého král jmenoval prešpurským purkrabím místo Henrika. Hrabě z Kiseku prchl do Prahy k Přemyslu Otakarovi II. a přiženil se do rodiny pánů z Lichtenburku, čímž vstoupil do nejvyšších kruhů české šlechty. Král Štěpán zemřel v srpnu 1272, Egidius musel zmizet od uherského dvora - a utekl také do Prahy! Přemyslu Otakarovi „věnoval darem" Prešpurk a král mu za tuto šlechetnost udělil značné statky v Rakousku. To ovšem rozzuřilo hraběte z Kiseku, který se ihned rozjel do Prešpurku, pomocí svých přívrženců se ho zmocnil a za zády Přemysla Otakara II. i Egidia ho rychle věnoval novému uherskému králi Ladislavu IV. Za to byl slavně přijat na uherském dvoře v Budíne a byly mu vráceny všechny hodnosti a statky. Zanedlouho se náhodou sešel na Dunajském ostrově u Budína s princem Bélou, bratrem české královny Kunhuty a Otakarovým švagrem. Vznikla hádka, při níž Béla zřejmě hájil zájmy českého krále. Kisecký se rozvzteklil tak, že prince zabil a mečem rozsekal na kusy, které, jak praví kronikář, „uherské kněžny s pláčem sbíraly". Zanechme oba pobouřené dvory - se zármutkem v Budíne a vztekem v Praze: pro nás je důležitá zpráva, z níž vyplývá, že meč ve 2. polovině 13. století, s čepelí dvoubřitou a výhradně sečnou, jakou známe z ilustrací ve Velislavově bibli i z deskových obrazů, které pro Karla IV. maloval jeho dvorní mistr Teodorik, dokázal rozsekat člověka.
Lovecký meč, 17.stol.
Teprve konec 14. století přinesl změnu. Čepel meče se ke špičce zúžila a významu nabyl hrot, protože rytíři místo kroužkového brnění začali oblékat brnění z plátů, na které už sečná rána nestačila. Bylo třeba bodat mečem mezi spáry plátování. Navíc rytířům vyvstal nový nepřítel - pěchota. Délka čepelí u starších, sečných mečů nikdy nedosáhla 100 cm, a pojednou tento rozměr dokonce přesahuje, zřejmě proto, aby bylo možno bodnout mečem co nejdále, a tak vzdalovat nepřítele od sebe i od koně. Meč si tak v jisté míre osvojuje vlastnosti svého prastarého druha - kopí - i svého budoucího nástupce - kordu. Historický vývoj je však rychlejší a povážlivě se blíží doba, kdy zbude jen zvuk slova meč v názvu starého řemesla.
Sečné čepele dvoubřitých mečů:
A - kolem r. 1110-1150
B - kolem r. 1220-1225
C - kolem r. 1320-1350
Čepele způsobilé k sečným i bodným ranám:
D - kolem r. 1300-1400
E - kolem r. 1400
F - kolem r. 1450-1475
podle H.Seitze
Poštovné zdarma při objednávce nad 3.000,-
Texty použité na tomto serveru jsou chráněny autorským zákonem. Jejich další šíření je bez souhlasu autora zakázané.