Palaš
Roku 1526 obsadila vojska Sulejmana II. většinu Uher a o tři roky později stála turecká armáda před Vídní. Evropa, která roku 1453 lehkomyslně přihlížela k obsazení Konstantinopole Tureckem, stála tváří v tvář nepříteli, schopnému využít všech jejích vnitřních rozporů. Otevřela se trvalá fronta, kam měly po celá tři staletí plynout daně na výživu armád a na budování pevností a odcházet další a další sbory neustále verbovaných vojsk. Turecké války se staly pojmem pro řadu generací. Střídavé úspěchy a porážky neustále měnily hranici mezi územím Turecka a Rakouska, hrozivě ji posouvaly přes Uhry k Vídni a zpět. Pohyblivou hranici značily názvy dobytých či ztracených pevností, názvy vítězných a prohraných bitev.
Rakouský palaš pro Švališery, r. 1763
Celou tíži tureckých válek nesly země Habsburků. V nich se bezprostředně odráželo vše, co souviselo s uherskými bojišti. Vedle protitureckých letáků a písní o zvěrstvech mohamedánů, šířících hrůzu a odpor, existoval k onomu zvláštnímu východnímu světu turbanů, mešit a pohádkových pokladů, o nichž svědčily turecké zbraně zářící drahokamy, i obdiv. Nádechem exotického kouzla se turecký nepřítel lišil od všech nepřátel evropských. Toto kouzlo do jisté míry obklopovalo i vlastní, císařské sbory vojsk, které byly s Turky v nejužším styku a způsobem boje, krojem i výzbrojí se jim přibližovaly: husary a Chorvaty. Ve Vídni se dokonce pořádaly husarské turnaje, oslňující divadelním přepychem krojů a zbraní. Přepychová šavle se stala módním doplňkem zbrojnic. Husarům příbuzná lehká jízda chorvatská však nenosila šavle, ale palaše. Jejich jméno vzniklo z tureckého názvu pala, který označoval jeden z typů šavle.
Pro módní vlnu zájmu o malebnost chorvatské výzbroje máme zajímavé doklady. Nejstarší typy palašů se nezachovaly v podobě vojensky prostých ukázek, ale ve formě dvou luxusních zbraní, objednaných začátkem 17. století pro klenotnice. Obě vznikly v Praze za Rudolfa II. Zlatník Johan Michael, patrně příbuzný císařova mečíře Jacoba Isaka Michaela, dodal roku 1610 do Mnichova bavorskému kurfiřtu Maxmiliánovi I. nádhernou „uherskou soupravu" - drahými kameny zdobený postroj pro koně, dále bulavu a palaš s pochvou, vše v tehdy oblíbeném východním stylu. O dva roky později byl z Michaelovy dílny do Drážďan odvezen další, téměř stejný palaš pro klenotnici saských kurfiřtů. Objednal si ho v Praze Christian II., ale práci převzal teprve jeho nástupce, kurfiřt Jan Jiří I. Ze všeho, co Michael vytvořil pro Maxmiliána I. Bavorského, zůstal v národním muzeu v Mnichově pouze palaš z roku 1610. Druhý, zhotovený pro Sasko, je rovněž zachován, a to ve Státním muzeu v Drážďanech.
Palaš pro rakouské těžké jezdectvo
Obě zbraně mají rovnou, oboustranně broušenou čepel vykládanou zlatem, tvar jílce připomíná v obou případech rukojeť šavle. Hruška má podobu lví hlavy, hlavičkami draků končí záštita. Její přední rameno je prodlouženo ve vztyčený dravčí pařát, který nahrazuje oblouček jílce. Michaelovy luxusní palaše jistě v základní formě odpovídaly prostým palašům císařských Chorvatů. Ačkoliv byly spíše šperkovým doplňkem sbírky klenotů než zbraněmi v pravém smyslu slova, stojí na začátku řady historických palašů jako ukázka nejstaršího tvaru této zbraně. Od 17. století se vývoj palaše ubíral vlastní cestou, která minula výzbroj lehkých chorvatských oddílů jízdy i klenotnice panovníků.
Stal se zbraní těžké jízdy. Během 2. poloviny 17. století se typově ustálil na základních znacích, které spočívaly v rovné, jednostranně broušené čepeli poněkud širší, než má šavle, a v jílci s rovnou záštitou, obloučkem a se sloupkem krytým čepičkou. Touto čepičkou se palaš podobal šavli až do 1. poloviny 19. století, kdy končí jeho dějiny. Poslední palaše bojovaly ještě ve válkách v letech 1848-1849, pak definitivně ustoupily šavlím, s nimiž společně prožily výzbroj jízdních oddílů císařské armády už kolem roku 1600. Vzdálenost mezi 17. a 19. stoletím vyplňují řady armádních předpisů, které přes sto padesát let měnily detaily palašů, výbrusy jejich čepelí, tvarování jílců, přidělovaly je kyrysníkům a lehkým dragounům, určovaly, které distinkce smějí nosit jílce stříbrné či zlacené, a v rukou přesně určených pluků je posílaly na bojiště rozsetá po celé Evropě.
Na začátku celé té historie předpisů a bitev se lesknou jílce a pochvy dvou palašů - jednoho v Drážďanech, druhého v Mnichově. Pražský zlatník je pokryl řadami broušených českých granátů, mezi nimiž světle září fasety ametystů, topasů a horských křišťálů.
Palaš s pochvou z uherského souboru Maxmiliána I. Bavorského
Zlatník Johan Michael, Praha kolem 1610. Bavorské národní muzeum v Mnichově
Poštovné zdarma při objednávce nad 3.000,-
Texty použité na tomto serveru jsou chráněny autorským zákonem. Jejich další šíření je bez souhlasu autora zakázané.