Minulost šavle
Zdálo by se, že zbraň, která zdomácněla i v českých lidových písních a ještě začátkem našeho století patřila k dětským hračkám, má rodokmen alespoň tak jasný jako třeba meč nebo kord. Ve skutečnosti je o šavli až do 15. století známo jen to, že do Evropy přišla z východu, kde ji kováři vyráběli již v dobách raného středověku. Jediným známým evropským dokladem její středověké minulosti je šavle, o níž se věřilo, že patřila hunskému králi Attilovi, nebo Karlu Velikému. Zachovala se mezi bývalými korunovačními klenoty Římské říše ve Vídni. Podle typu a výzdoby jde o práci z let 850 - 950, kterou z východu zavály do Evropy turkotatarské nájezdy. Zřejmě provázela na cestách za výboji některého východního knížete a zachovala se buď jako dar, nebo jako kořist. Mezi ní a dalšími šavlemi zachovanými ve sbírkách je časová mezera skoro šesti staletí.
Francouzská šavle
Šavle se objevují vlastně až s velkou tureckou invazí do střední Evropy v 1. čtvrtině 16. století. Zato pak se šavle rychle dostává do skupiny nejužívanějších zbraní. Na prvý pohled prozrazuje cizí původ základním rozdílem celé stavby. Proti souměrnému evropskému meči nebo kordu kreslí její osa esovitou vlnovku. Konec rukojeti je opatřen čepičkou a naklání se kupředu jako hlava dravce. Čepel s vnějším ostřím pokračuje v křivce započaté jílcem a tvoří lehký, dozadu zakřivený oblouk. Takto zakřivené ostří představuje proti rovným čepelím mečů výhodu. Šavle totiž dokáže při zpětném tahu nejen sekat, ale i řezat. Stačí zasadit správnou ránu. Šavle východoevropského typu, které jsou dědictvím turkotatarské kultury, mají čepele v poslední čtvrtině rozšířené v hrotitý list, po obou stranách vybroušený v ostří. Zachoval se i jejich starý tatarský název: jelmán. Turci nazývali šavle s tímto tvarem čepele kilij. Druhý typ, šamšir nebo šimitar, vznikl v Persii. Jeho čepel tvoří hlubší oblouk, je delší, ale štíhlá, k hrotu zúžená.
Maďarská šavle
V Evropě šavle zdomácněla, jakmile začaly jednotlivé armády zavádět pravidelné sbory lehké husarské jízdy. Charakter této zbraně - hmotnost menší, než má meč, a značná účinnost - totiž vyhovoval poslání lehké jízdy, která měla být velmi pohyblivá a bojovala tedy podobným způsobem jako tatarské a turecké armády v prostorných stepích. Do té doby byla šavle sice známou zbraní východních národů, ale v Evropě se nevyráběla. Kupříkladu češi se jistě se šavlemi setkali už ve 13. století za bojů s Tatary, kteří po vítězství u Lehnice 1242 vtrhli do Uher a obsadili značnou část dnešního Slovenska. Bez šavlí si nelze představit uherský královský dvůr v Budíne za krále Bély IV. (1235 - 1270), který měl za ženu tatarskou princeznu, ani za Štěpána V. (1270 - 1272), jehož manželkou byla princezna kumánská.
Fysilírská šavle 1765
Oba byli spřízněni s Přemyslem Otakarem II. a o každém z nich víme, že celé prostředí svých rezidencí přizpůsobili zvyklostem svých žen. V bitvě u Kressenbrunnu 24. června 1260 stáli proti Přemyslu Otakarovi II. v Bélově vojsku nejen Chorvaté, Srbové, Bulhaři a Šikulové, ale i Kumáni, kteří šavle bezesporu běžně používali. Počínaje 13. stoletím se střední Evropa setkávala s účinnou i krásnou zbraní východního typu téměř neustále. Stačí připomenout mírová jednání mezi Jiřím z Poděbrad a polským králem Kazimírem IV. v Hlohovci mezi 18. a 30. květnem 1462, kde oslnivou družinu polského krále vedle Poláků, Litevců a Rusů opět doplňovali Tataři. Do českých zemí se však šavle dostala teprve koncem 16. století jako součást polské a uherské módy a jako výzbroj husarských oddílů, nasazených v Uhrách na tureckých bojištích.
Pirátská šavle
V zemích, které měly v družinách panovníků a vojsku tatarský živel od středověku, byla od 15. století šavle zbraní národní. Polská karabela se stala součástí šlechtického kroje, podobně jako šavle uherská patřila k typickému oblečení maďarských magnátů. Přesto nezanechala ani v Polsku, ani v Uhrách památky starší než ty, jejichž datum začíná čtrnáct set...
Granátnická šavle 1765
Poštovné zdarma při objednávce nad 3.000,-
Texty použité na tomto serveru jsou chráněny autorským zákonem. Jejich další šíření je bez souhlasu autora zakázané.